Nové album je takovou spojnicí mezi minulou nahrávkou Romská balada a Aven Bachtale, které byli žánrově vyhraněnější. Byl to záměr propojit tyto dva světy, nebo to vyplynulo při nahrávání?
Toto CD je zajímavé tím, že opravdu vznikalo přímo ve studiu. Písně se neustále tvoří a my je nestíháme natáčet, což by byla škoda. Takže jsem cítíla impuls a šlo se do toho.
Jsme seskupení, kdy všichni hrajeme a máme své další aktivity, takže když se sejdeme, tak to je opravdu jen na koncertech. Tentokrát jsme se všichni sešli na 6 dní a ve studiu jsme tvořili. Předložila jsem naše nové písně kapele přímo na místě. Nikdo jsme pořádně nevěděli, co z toho vznikne. Oproti jazzovému CD Aven Bachtale jsem se držela myšlenky, aby toto CD bylo více o romské písni, než jazzové improvizaci. Oproti emotivnímu CD Romská balada naopak, aby bylo pohodové.
Romové tvoří a písně vznikají každým dnem. Úžasné na tom je, že tyto písně se k Romům jak u nás, tak na Slovensku, dostanou během pár dní, bez toho, že by se tito lidé potkali. Písně jsou pojítkem a toto způsob, jak zůstává romská kultura neustále živá.
K nahrávání jste opět přizvali „mládí“, ale i zahraničního hosta . Co je na takové spolupráci nejzajímavější?
Přizvala jsem si opět naši skvělou sestavu „JAZZ FAMELIJA“, která vytvořila celý podklad pod písně. Po několika letech jsem přizvala i vokalistku Marii Duždovou, která se mnou spolupracovala mnoho let a byla členkou skupiny „ROMANO RAT“, kterou jsem založila společně s Desideriem Duždou v roce 1999. Maruška je talentovaná vokalistka a svou sólovou písen na tomto albu dokonce i sama složila.
Třešničkou na dortu se stal můj dlouhodobý kamarád a velký umělec Lelo Nika. V podstatě jsem měla dlouhodobý sen, pozvat Lela ke spolupráci, tak se to tentokrát podařilo. Navíc miluji akordeon jako hudební nástroj, nebo u nás, v naší hudební rodině tento nátroj zastával důležité místo.
Dalším mým zájmem a potřebou je zviditelňovat kvalitní Romy, kvalitní umělce a společně nejen měnit a bourat předsudky, ale také vytvářet vzory pro další mladé romské talenty.
Jak došlo ke spolupráci s Lelo Nikou?
Lela jsem potkala na společném koncertu v Kodani před 12 lety. Když ho slyšeli naši muzikanti, plakali dojetím, platili mu stomarkovky za každou píseň. Roman, náš tehdejší harmonikář po tři měsíce nemohl zahrát sólo. Totálně se tenkrát blokl a po třech měsících začal opět cvičit a harmoniku si díky Lelovi dodnes zamiloval. Byla jsem ráda, že se Roman mohl letos s Lelem sejít. Dnes mám tu čest s Lelem vystupovat na prestižních festivalech ve světě. Naše další
vystoupení bude na Menuhin festivalu ve Švýcarsku. Zde vystoupíme společně s Lelem a také s Ondrou Krajňákem na klavír a Jožkou Fečou na kontrabas.
Když cestujete za koncerty do zahraničí, v kterých zemích se Vám hraje nejlépe?
To se opravdu nedá říct. Všude, kde hrajeme, se nám dostává opravdu velké zpětné vazby. Vnímám to tak, že když lidé na náš koncert přijdou, tak se nechají strhnout ne jen kvalitní muzikou, ale také energií, která k naší muzice patří. Můj otec vždy říkal, že hudba je nejsilnější universální jazyk, kterému všichni rozumí, cítím to tak. Co se týče zpěvu, tak to platí dvojnásobně, je to jazyk, kterým dokážeme říct i to, co se slovy říci nedá. Přestože lidé romskému jazyku nerozumí, dokážou se nechat zasáhnout energií a společně se napojit a v tom momentě už je jedno, jestli jsme doma nebo v zahraničí.
Jsou reakce na skladby jiné z romského publika a jiné od ostatních posluchačů, kteří romskému jazyku nerozumí?
Reakce jsou v podstatě různé. Jsou Romové, kteří nemají rádi naši hudbu, protože chtějí pouze tradiční čardáše a oblíbili si klávesové samohrajky, které dle mě naprosto škodí jakékoliv kreativitě a hlavně škodí romské kultuře a její prezentaci. Potom jsou Romové, které naše hudba oslovuje a inspiruje a cítí k nám a naší tvorbě úctu. CD si ze ale nekupují, takže pokud nám vyjde CD tak si ho mezi sebou všichni vypálí a mají ho romové nejen u nás a na Slovesnku, ale i v jiných krajích. Často se potom stává, že Dežovi písně se hrají na romských zábavách, nebo například v Polsku, Rusku a jiných krajích, bez toho, že by znali autora. Tím pádem se ta píseň stává jejich. Na koncerty Romové nechodí, takže bez vypalovaček by o nás ani nevěděli. Nedávno jsme hráli a v publiku byli Romové. Když jsem zapívala první notu písně “Romale“ spustil se neskutečný aplaus, to se u neromského publika nestane. Není to ale otázka toho, zda jazyku rozumí či nikoliv.
Foto: Jaroslav Repta
