I letošní Blues Alive potvrdilo reputaci komplexního mezinárodního bluesového festivalu, který se pohybuje mezi hranicemi žánru. Spojuje chicagské elektrické blues, akustické klasické a moderní blues, bluesrock, jazz, stejně jako legendární hvězdy a méně známé a nové skvělé interprety. Komorní prostředí šumperského Domu kultury, byť prostorově omezené, vytváří prostředí, které festivalu svědčí a umožňuje přímý styk s hudebníky. Obdobnou akci v regionu střední Evropy nenajdeme. Není proto divu, že je festival velmi brzy vyprodán.
Nejpříjemnějším překvapením pro mne byli Beaux Gris Gris & The Apocalypse, kterou představuje energická zpěvačka z New Orleans Greta Valenti a vynikající britský kytarista Robin Davey. Tato americká kapela hraje na pomezí blues, soulu a alternativního rocku. Dalším příjemným překvapením byli The Claudettes, vedené skvělým pianistou Johnnym Iguanou, s famózní texaskou zpěvačkou Rachel Williams. V popůlnočních jam sessions předváděli skladby z vlastní tvorby a bluesové i jazzové standardy. Rachel Williams zazpívala skladbu At Last k nerozeznání od Etty James.
K dalším příjemným osvěžením patřilo pouštní blues kapely Halo Rider, písničkáře Markuse Jamese a brilantní houslistky Anne Harris, jejíž hra doprovázená akrobatickými figurami nemá obdoby. Nemohl jsem si nechat ujít vystoupení britské zpěvačky Alice Armstrong, čerstvé vítězky European Blues Challenge 2024. Její projev je směsicí blues, soulu, jazzu. Ohromujícím hlasem a nesporným charismatem jistě patří mezi největší současné talenty. Nezklamal ani nadějný mladý kytarista Sean McDonald, stejně jako formace GA-20 hrající autentické staré blues nebo all-stars band harmonikáře Marka Hummela s kytaristou Ansem Fundrburghem.
Tradičně dvě hlavní vystoupení bývají věnována elektrickému chicagskému blues. Letošní první vystoupení jistil výjimečný moderní kytarista Selvyn Birchwood, který je, ne náhodou, přirovnáván k mistrovství Buddy Guye. Společně s ním vystoupila nepřehlédnutelná zpěvačka Carly Harvey z Washingtonu DC, spojující tradiční blues a jazz.
Druhý Chicago blues večer patřil Joanně Connor, královně slidové kytary, ale i královně virálních videí. Na pódiu je tato chicagská kytaristka živel, který se pouští do divokých improvizací, byť nepůsobících samoúčelně. Během chvilky dovede přepnout mezi rockovou frází do zpěvného blues. V jejím drsném hlase a kytarové hře je slyšet léta dřiny hry na kytaru a koncertní zkušenost. „Zásadní je pro mne hudba, sóla, 'feeling'. Když hrajeme naživo, zazpívám pár slok a pak je čas začít jamovat. Naše skladby mají otevřenou strukturu, nehrajeme nikdy stejně. Posloucháme se navzájem. Je to jako v jazzu. Skvělé bluesové kapely to tak dělají. Takhle oslovuji publikum, které cítí emoce ze zpěvu, z rytmu, hudby.“ Joanna Connor byla headlinerem festivalu.
Druhým hvězdným headlinerem byl Walter Trout, který patří k nejrespektovanějším bluesrockovým kytaristům více než půl století. Hrál s Canned Heat, John Lee Hookerem a Mayallovými Bluesbreakers. I ve svých 74 letech je jeho vystoupení demonstrací kytarové virtuozity a energického a emocionálního projevu. Vystoupení bylo protkáno emocemi a osobními poznámkami, kdy se vrací k vlastnímu příběhu přežité smrti. Život mu zachránila transplantace jater postižených zákeřným druhem žloutenky. Na náročnou léčbu vybrali fanoušci na crowdfundigové platformě 140.000 dolarů. „Přežil jsem svou smrt. Díky vám všem. Děkuji za jedenáct let prodlouženého života. Děkuji všem.“
Klíčovým emotivním momentem je vzpomínka na Johna Mayalla, se kterým strávil podstatnou část svého kytarového života. „John mi zavolal. Budeš hrát druhou kytaru… Já a druhou kytaru? Kdo hraje první? Mick Taylor z Rolling Stones… OK, to by šlo.“ Ve vzpomínkové písni na Mayalla (zemřel v červenci 2024) v jedné chvíli ustrne na několik vteřin v žalu, ztichne, nastane napětí a ticho. To byl nejemotivnější moment festivalu, kdy si člověk uvědomil, že John Mayall, král britského blues tu s námi již není.
Dalším důležitým momentem byl společný kytarový jamming se synem Jonem, který je součástí doprovodné kapely a kterému otec Walter veřejně na koncertech předává žezlo. „Jsem nejšťastnější, když hraju s některým z mých dětí“. Neméně zajímavou osobností je Troutův baskytarista John Avila, který hrál se všemi hudebními velikány, včetně Boba Dylana.
V programu festivalu nechybělo zastoupení Slovenska – progresivní bluesrocková skupina Kiero Grande, vítězové Blues Aperitivu 2024 a trnavská kapela Beans & Bullets. Bohužel se na festivalu nedá stihnout všechno. Komu se podařilo slyšet velký hlas bluesrockové vynikající zpěvačky Sari Schorr, navštívit vystoupení Jerrona Paxtona postavené na kořenech blues nebo kapel Cinelli Brothers či True Strays, byl jistě spokojen. Rozpaky u diváků vzbudil snad jen kytarista Rett Smith, který by se se svým skutečně tvrdým a velmi hlasitým hard rockem spíše hodil na festival Rock for People. Příští jubilejní 30. ročník festivalu Blues Alive se bude konat ve dnech 12.–14. listopadu 2026.
Text, foto a video: Jiří Kuliš
