Chicago Blues Festival je bezesporu jednou z největších světových událostí žánru blues. Zásluhou promyšlené dramaturgie navazuje na tradici, ukazuje současnost i pohled do budoucnosti představováním nové bluesové generace. Bluesfest v Chicagu je institucí, která od roku 1984 potvrzuje pozici Chicaga jako hlavního města městského blues. „Blues je hluboce zakořeněné v historii našeho města a nadále přispívá světové kultuře a ovlivňuje moderní hudbu“, připomíná primátor Chicaga Brandon Johnson.
Millenium park ve středu města během 5. – 7. června 2026 opět rozezněly tóny blues v grandiózním Jay Pritzker Pavillion a na dalších třech podiích. Desítky skvělých hudebníků a téměř odhadem 400 tisíc festivalem proudících návštěvníků. Zahajovací večer v Ramova Theatre, nedělní dopoledne na legendární Maxwell Street, kde z Delty přicházející hudebníci přetvořili akustické blues na chodníku na elektrický městský zvuk a ještě v pozdních večerních a nočních hodinách četné „afterparty“ v místních bluesových klubech. Hudební maraton, který bohužel nelze logisticky stihnout, ani pokud jste místní a nemáte jetlag.
Zahajovací večer v Ramova Theatre patřil vzpomínce Johna Primera na „Theresa's Lounge“ – legendární hudební klub Terezy Needhamové, která v tomto malém zakouřeném sklepním prostoru na adrese 4801 S. Indiana Ave. nechávala od roku 1949 hrát hudebníky, ze kterých se staly bluesové legendy: Junior Wells, Buddy Guy, Muddy Waters, Howlin' Wolf, Little Walter, Otis Rush, Otis Spann... Současně bylo uvedeno nové stejnojmenné Primerovo album „Tribute to Theresa's Lounge“. Na albu i podiu se objevili hosté, kterým je 70–90 let a k tomuto klubu mají osobní vztah – harmonikář Billy Branch (75), zpěvák Willie Buck (87), kytaristé Carlos Johnson (73) a legendární John Watkins (73), zpěvačka Mary Lane (90) a kytarista Bob Stroger (95).
John Primer (80) v klubu hrával, v čemž byla síla jeho živého vystoupení a v čemž spočívá kouzlo projektu. Na vystoupení bylo cítit, že to je hudba, kterou mají všichni pod kůží a žijí s ní. Žádná nostalgie, ale autentičnost a pokračování tradice v rukopisu Muddy Waterse. Album přináší Primerovy autorské skladby jako 7 Nights for 7 Years nebo We All Need Help, které fungují jako osobní vzpomínky. „Hrál jsem sedm nocí, sedm dní a sedm roků, ale naděje, že mne zaplatí, byla nulová“, zpívá Primer, který doprovázel Muddy Waterse a skutečně hrál sedm roků v Theresa's Lounge s Junior Wells Band.
Festival vždy připomíná výročí, tentokrát založení Alligator Records. Od první nahrávky kultovního alba „Hound Dog Taylor & The HouseRockers“ (1971), do kterého investoval zakladatel Bruce Iglauer veškeré zděděné peníze, uplynulo 55 let. Tímto počinem chtěl představit unikátního bluesmana, o kterého jiní neměli zájem. To zůstalo v obchodní filosofii Alligator. Bez nezávislého vydavatelství Alligator Records by současné chicagské blues nebylo tak známé.
Průběžně uvádí nové talenty a staví na současných hvězdách. Iglauer je také spoluzakladatelem festivalu. Za dlouhodobou podporu a propagaci blues dostává Bruce Iglauer ocenění primátora města Chicaga, který vyhlašuje 5. červen 2026 „Dnem Alligator Records“. „Všechny pocty dostávám já, ale toto ocenění je oceněním práce všech mých zaměstnanců, našeho týmu, kteří tu jsou se mnou. Děkuji a těším se na dalších 55 let Alligator Records“, glosuje z podia Iglauer.
O první set se v akustickém podání postaralo duo legend: Elvin Bishop a Charlie Musselwhite se skladbami z alba „100 Years of Blues“ (Alligator 2020). Musselwhite spolupracoval ve své hudební kariéře snad s každým velikánem blues od John Lee Hookera po aktuální spolupráci s bluesrockovou formací GA-20. Předvedli koncert zkušenosti, virtuozity a humoru včetně politické glosy: „On je prezident, ale chce být králem. Víte, co se mi na tom chlápkovi líbí? Zatraceně vůbec nic. Budu tak rád, až zmizí, do té doby si budu říkat, co se to sakra děje…“, zaimprovizoval v jedné skladbě za potlesku publika Elvin Bishop.
Poprvé na festivalu v Chicagu a poprvé bez elektrické kytary se sólově představuje v akustickém setu Tinsley Ellis. Nemůže chybět stálice vydavatelství Lil' Ed Williams, který stylem hry na slide kytaru navazuje na svého strýce J. B. Hutta. Večer zakončuje bluesová chicagská hymna Sweet Home Chicago pod vedením energického Ronnie Baker Brookse, jehož otec Lonnie Brooks pomohl k prosazení Alligator Records. Na podiu hraje společně se svým bratrem Waynem Baker Brooksem, charismatickým Toronzo Cannonem, Tinsley Ellisem, Nick Mossem a Lil' Edem. To už není koncert, ale skutečná oslava!
Dalším vrcholem festivalu bylo vystoupení 75 Years of Billy Branch. Vzácný lidský okamžik festivalu. Poděkování člověku, který pomáhá blues popularizovat a definovat jeho moderní polohu. Před vystoupením obdržel Billy Branch rovněž ocenění primátora Chicaga, kterým byl vyhlášen 6. červen 2026 jako „Den Billy Branche v Chicagu“. Není to hudební cena, ale občanské ocenění za mimořádný přínos kulturnímu životu města. Je to ocenění osobností, které formují identitu města a Chicago reprezentují. Billy Branch, bluesový harmonikář, hudebník, propagátor, který se věnuje hudebnímu vzdělávání, je přesně takovou osobností. Obdobnou cenu obdržel dříve i Buddy Guy nebo Bruce Iglauer.
První tóny Branchovy harmoniky nepůsobí jako oslava vlastní osobnosti. Síla projevu Billy Branche spočívá ve frázování, tónu a autoritě. Na podiu se k Branchovi připojila jeho kapela Sons of Blues, která jako jedna z mála zůstává beze změn – Dionte Skinner, Giles Corey, Sumito Ariyoshi a Ari Seder. Branch jako kapelník spojující celé vystoupení zůstal v pozadí a dal prostor svým hostům, kamarádům Ronnie Baker Brooksovi, který přinesl elektrizující energii, a Kenny Nealovi s jižanským kytarovým akcentem.
Být oslavencem a nebýt dominantní, to dokáže skutečně jen velká osobnost. Stejně působí i jeho výroční album „Blues Is My Biography“ (Rosa's Lounge Records 2025). Potkáváme se ve stanu Rosa's Lounge. Branch si vzpomíná na svoje vystoupení na Blues Alive v Šumperku (2018). Chtěl by se do Evropy vypravit se svými Sons of Blues, tak se třeba dočkáme jeho vystoupení někde poblíž.
„Ženy v blues“ patří k nejzdařilejším koncertním blokům festivalu a současně nejemotivnějším. Vystoupením, které zůstává nejdéle v hlavě a které dokazuje nenahraditelnou úlohu ženského hlasu v bluesové hudbě. Letos bylo věnováno vzpomínce na zpěvačky Mama Yancey a Big Mama Thorton. Estelle Yancey (úmrtí 1986 v 90 letech) vystupovala v Chicagu společně se svým manželem, boogie-woogie pianistou Jimmym Yancey, a dosud představuje elegantní klubový hlas. Big Mama Thorton, která nejen zpívala, ale hrála i na bicí a byla uznávanou harmonikářkou, se stala legendou poté, co z její skladby Hound Dog udělal Elvis Presley rock'n'rollovou klasiku.
Na podiu společně vystoupily interpretky různého věku a stylu – Lynne Jordan se svou kapelou the Shivers, Mary Lane, Deitra Farr, Katherine Davis, Nora Jean Wallace, pianistka Lee Kanehira a kytarová rebelka Melody Angel. Mary Lane a Deitra Farr přinesly tradici, historickou kontinuitu. Obrovský hlas Nory Jean Wallace jako by otevřel dveře do nějakého bluesového klubu na jihu Chicaga. Lynne Jordan ukázala soulově-gospelovou vyspělost a znalosti.
Méně známá Katherine Davis doplňovala přirozeností. Melody Angel ukázala, že mladá generace má zájem na pokračování. Celý blok drží pohromadě mladá Japonka Lee Kanehira klavírní hrou ve stylu „Chicago Blues piano“ inspirovanou Otis Spannem a Pinetop Perkinsem. Opět žádná vzpomínková nostalgie, ale důkaz, že ženy jsou nedílnou součástí žánru.
Příchodem Taj Mahala v pestrobarevném oblečení přišla na podium charismatická osobnost, která má i pestrobarevný hudební záběr. Taj Mahal nikdy nebyl typický bluesman a pohyboval se v širší americké hudební tradici. Propojuje mnoho různých stylů od amerických bluesových kořenů po gospel, folk, indické vlivy, africké rytmy, cajun, karibské rytmy a obecně „world music“.
Taj Mahal (84), vlastním jménem Henry Fredericks Jr., po více než šedesát let inspiruje hudební publikum a hudebníky. Přezdívku Taj Mahal se rozhodl používat na základě spirituální asociace, která mu dávala jakýsi větší širší rozměr. A taková je i jeho hudba. V začátcích hrál v kapele Rising Sons s Ry Cooderem, což ho zřejmě přivedlo k čerpání inspirace v různých hudebních stylech.
Žádná nostalgie nebo dokazování vlastní hudební velikosti, ale jistota a pohodlí někoho, kdo jde svojí vlastní cestou a utváří historii americké hudby. Festival nabídl všechny polohy blues a vrchol posledního večera vystoupením Taj Mahala ukázal obrovský přesah žánru. Koncert nebyl postaven na klasických hitech, ale spíše na průřezu Taj Mahalovy tvorby, kdy zazněly skladby jako Statesboro Blues, Corinna, Queen Bee nebo Going Up to the Country. „Blues je součástí nejstarších forem africké hudby,“ komentuje Taj Mahal, zatímco publikum tančí a postupně vstřebává množství festivalových hudebních zážitků. „Pokud ho hraješ jen jako ozvěnu minulosti, je to mnohem méně vzrušující. Tahle hudba žije dnes. Je to duše planety.“
Text, foto a video: Jiří Kuliš
