Len minulý týždeň sme dávali do pozornosti knihu publicistických textov nestora slovenského jazzu Petra Lipu, no s pozoruhodnými „nezvukovými“ opusmi prichádza aj legenda českej jazzovej scény. Multiinštrumentalista Jiří Stivín vydáva v týchto dňoch výpravnú publikáciu Systém Stivín – unikátnu sondu do hudobnej histórie, vhľad do súkromného i profesijného života, obrazovú správu o Československu druhej polovice dvadsiateho storočia či svedectvo o premenlivosti fotografického štýlu doby...
Kniha Systém Stivín je predovšetkým dôkazom, že osemdesiatriročný (!) Jiří Stivín majstrovsky ovláda nielen všetky možné i nemožné druhy dychových nástrojov, ale tiež fotoaparát a umenie fotografie. Rozsiahla publikácia obsahuje viac ako tristo snímkov, ktoré hudobník spravil od 50. rokov 20. storočia po súčasnosť. Editori knihy Jiří Pátek a Roman Franc ich vybrali z viac ako 50 000 negatívov z rozsiahleho Stivínovho archívu. Vedľa rodinných fotografií mapujúcich deti, manželky aj rodičov sa v knize objavujú čiernobiele snímky zo „zlatých šesťdesiatych“, poskytujúce cenné svedectvo o atmosfére doby, v ktorej sa rodila domáca populárna kultúra. Napríklad mladého Pavla Bobka, Karla Gotta, Yvonne Přenosilovej, Evy Pilarovej, Waldemara Matušku alebo slavných jazzmanov z celého sveta – a to nielen na pódiu, ale aj v zákulisí ako ľudí z mäsa a kostí.
Nechýba ani Allen Ginsberg pri návšteve Prahy, záber sovietského tanku drviaceho 21. augusta 1968 v pražských uliciach električku, autentické fotografie z Divadla Na zábradlí, poetickej vinárne Viola, začiatky Divadla Járy Cimrmana, divoké tanečné zábavy, večierky alebo prosté momentky zo života. V knihe tiež zaujmú Stivínove farebné selfie s mnohými známymi osobnosťami. Knihu v grafickej úprave Milana Nedvěda v supervízii Romana France, fotografa a autora ďalších výnimočných publikácií, vydáva Galerie a nakladatelství Stará pošta v spolupráci s festivalom JazzFestBrno. „Zpracovat přes 50 000 negativů během několika měsíců byl bláznivý nápad. Ale ten archiv si to zasloužil – je to poklad, který ukazuje Jiřího Stivína jako fotografa, jak ho většina lidí vůbec nezná,“ spomína na úvod editor Roman Franc. „Všichni znají Stivína jako fenomenálního hudebníka. Ale málokdo ví, že byl stejně intenzivní i za hledáčkem. Fotografie Ginsberga a srpnové invaze zná každý – ale ty jsou jen začátek,“ dodáva Franc.
Jiří Stivín vyštudoval v šesťdesiatych rokoch kameru na pražskej FAMU. Popri škole už hral na saxofóne a priečnej flaute a stal sa členom kapely Sputnici. „Zlé jazyky kameramanské zdůrazňují, že Jiří Stivín je výtečný muzikant. Podobné hlasy od muziky tvrdí, že by byl určitě výtečným kameramanem. Leč ani ty, ani ony nemají celou pravdu. Kdyby chtěl, mohl by být stejně výtečně obojím. Ale již v době studií na FAMU se pevně rozhodl pro hudbu a jen málokdo ví proč,“ zdôrazňoval jeho vedúci pedagóg Ján Šmok. Kameramanom sa Stivín nakoniec nestal, ale návyk pozerať sa na svet hľadáčikom aparátu mu ostal. „V průběhu desetiletí tak vytvořil zajímavou vizuální zprávu o stavu země, která nám umožňuje stát se ex post svědky událostí, u nichž jsme nebyli,” dodáva editor Jiří Pátek. „Když si ten archiv prohlížíte, nevidíte jen život Jiřího Stivína. Vidíte i ten svůj – svoje rodiče, koníčky, nadšení, trapasy i radosti. A to mě na tom baví úplně nejvíc,“ dopĺňa Franc. „Jiří Stivín nabízí klíč, jak rozumět svému archivu – v ideálech generace, která dospívala v šedesátých letech,” pokračuje Pátek. Stivínove fotografie z toho obdobia sú disciplinované. Zachytávajú síce dynamické situácie, ale ich kompozícia je pevná, premyslená. „Autor dobře ví, co je hlavní motiv, že méně bývá více a že krása neznamená automaticky fotogeničnost. Tyto znalosti a finesy získané na FAMU prostupují Stivínovým fotografováním dodnes. Ovšem s tím, že v okamžiku, kdy začal pracovat s modernější technikou, se jeho autorský rukopis uvolnil a snímky získaly na expresivnosti,” zdôrazňuje Pátek.
„Fotografování jsem vždycky bral jako improvizaci, jako celý život. Nikdy jsem neměl nic předem naplánovanýho. Takže ten foťák jsem buď s sebou měl, nebo neměl,” hovorí Jiří Stivín, ktorý začal fotografovať ešte počas štúdia na gymnáziu. „Jednou jsem vyfotil ségru na záchodě, to byl průšvih. To bylo ještě na gymplu, přinesl jsem tu fotku do školy, učitel to viděl a byl průser, ale pak se to nějak ututlalo. No a pak jsem dostal fotoaparát Baby Box od generála Hrbka… Tehdy jsem si taky začal sám vyvolávat. Fascinovalo mě, jak se to dělá, takže jsem si v koupelně začal míchat vývojky a svoje fotky jsem si zvětšoval sám. Potom mi Zuzana koupila Flexaret... Táta měl Leicu, kterou mně občas půjčil. Ale já jsem si pak koupil svou vlastní, když už jsem byl na FAMU,” spomína Stivín. „Na FAMU jsem se dostal díky těm fotkám z Flexaretu a jen díky tomu, že jsem byl na Barrandově rekvizitářem. No a tam byl druhým asistentem kamery Ivan Šlapeta, od té doby můj kamarád, a ten říkal, že jde na FAMU. Ať to zkusím taky, že tam budeme spolu,” dodáva Stivín. „Přihlásil jsem se a oni mě vzali. Na FAMU jsme byli podle mě takoví průkopníci, fotili jsme na Orwo MP7. To byl materiál, který měl citlivost 27 dinů. Ale my jsme to převolávali v teplým rodinálu, V tý době ještě nebylo moc citlivých materiálů a nebyly ani pořádný objektivy. Ale ty fotky z rodinálu, to si do dneška pamatuju, měl jsem jich spoustu,” spomína na svoje štúdium Stivín.
V Stivínovom archíve zaujmú na prvý pohľad farebné selfie snímky. „Dnes jsou symbolem digitální kultury. Stivín si z této disciplíny ale udělal vlastní výtvarný jazyk – navíc s lehkou drzostí tvrdí, že ji vynalezl... Jeho selfie nejsou pózou. Jsou hrou. Stejně jako jeho hudba stojí na improvizaci, spontánnosti a na ochotě nechat věcem volný průběh. To, co v dnešním kontextu působí jako projev obecně sílícího narcismu, u něj funguje jako tvůrčí gesto,” popisuje Pátek. „Měl jsem třeba taky období, kdy jsem dělal selfíčka, těch tady mám mraky. Protože mě nasralo, že když tady byl Bernstein, někde jsme spolu vystupovali a nikdo nám neudělal fotku. To jsem si říkal, do prdele, s Bernsteinem nemít fotku! Tak to je teda konec. A začal jsem. Už to samozřejmě nedělám, protože od té doby, co je digitál, už to dělá každej,” vysvetľuje Stivín.
Kniha vyšla s finančnou podporou Státního fondu kultury České republiky.
Kniha vznikla v spolupráci s festivalom JazzFestBrno.
Autor: Peter Motyčka podľa tlačovej správy
Foto: Jiří Stivín
