Chicago Blues Festival 2026: hvězdy, které stojí za poznání

Dramaturgie chicagského festivalu každoročně uvádí celosvětově známé hvězdy, ale stejně zaujmou výrazné osobnosti, které jsou v Evropě méně známé. Níže několik jmen, která stojí za pozornost a za poslech.

Shakura S'Aida – vášnivý bluesový uragán

„Hello Chicago!!! Přijela jsem z Toronta, padesátého nebo kolikátého státu, jak to tady počítáte… Čekala jsem čtvrt století, abych vás mohla pozdravit“, od prvního okamžiku si Shakura S'Aida podmaňuje hlediště. Kanadská bluesová zpěvačka (62) přináší neuvěřitelnou živočišnou energii, komunikuje tělem, neustále tancuje, flirtuje s publikem a vyzařuje vyzrálé ženské charisma. Připomíná Tinu Turner. Disponuje hlubokým chraplavým hlasem, kterým předává emoce. Za mne překvapení festivalu a jeho nepsaná královna. Před festivalovým koncertem si vyzkoušela chicagské publikum v bluesové svatyni Buddy Guy's Legends.

Zaznívají hity z posledního nezávisle vydaného alba „Hold on to Love“ (2022). „Moje poslední album není úplně blues – je to 'roots album'. Blues vypadá jako takový monolit, jedna škatulka, ale v tom je soul, Americana... Nechci hudbu zaškatulkovat. Chci dělat, co cítím, že je dobré“. Má kosmopolitní background. Narodila se v New Yorku matce původem z Karibiku s arabským jménem, žila ve Švýcarsku a usadila se v Kanadě. K jejímu image patří masivní ověsy, peří a šperky indiánského charakteru, čímž vzdává holt původním obyvatelům Severní Ameriky. Po matce převzala občanský aktivismus, což zdůrazňuje písní Takin' It to the Streets.

Zpívat začala velmi mladá v klubech. Kariéru nastartovalo první album „Blueprint“ (2008), druhé místo v soutěži International Blues Challenge a následné koncertování v Evropě pod křídly německého vydavatelství Ruf. „Bylo to na Jazz Festivalu v Montrealu 2006, stála jsem na obrovském pódiu, přede mnou tisíce, tisíce lidí, a jejich energie se dostávala k nám a obráceně. Ten moment jsem si uvědomila, že to je to, co chci dělat. Řekla jsem si, ano, jsem zpěvačka, bavit lidi, to mne dělá šťastnou“. V Evropě žila a objevuje se na evropských festivalech, ale také v Africe, Indii. V našich končinách dosud nevystoupila. Důležité je pro ni spojení s posluchači, ať v menším klubu nebo na velkém podiu. „Není to jen o hudbě, ale o spojení s lidmi. Dobrými lidmi, kteří mne akceptují takovou, jaká jsem, a dělají mne šťastnou.“ To odpovídá jejímu občanskému jménu Shakira Saida, které ve volném překladu znamená „vděčná a šťastná“.

Ruthie Foster – oslava americké hudby

„Narodila jsem se v chudé rodině v Gause, malém městě ve středním Texasu, přímo u řeky Brazos. Byla jsem velký čtenář, četla jsem hlavně poezii… Fenomenální žena, to jsem já, to jste vy všechny“, uvádí Ruthie Foster ikonickou skladbu Phenomenal Woman. Je to hymna ženské síly, krásy a sebevědomí, inspirovaná básní Maye Angelou. Odkládá kytaru a za zpěv připomínající Arethu Franklin si vyslouží potlesk ve stoje. „To je oslava. Nemáte ten pocit…?“ Je skromná, milá a civilní. Menší postavou, ale velká hlasem. Její síla je v hluboce emotivním stylu založeném na přirozenosti, bohatém vokálu a úderné akustické i elektrické hře na kytaru. Ano, její festivalový set je oslavou mnoha podob americké hudby. Přesahuje blues, spojuje blues, gospel, soul, folk, country, tradiční americkou hudbu.

Po studiu vstoupila do americké námořní pěchoty, kde se od působení u vrtulníků prosadila jako zpěvačka u prestižní armádní kapely U. S. Navy Band „Pride“. Pro Ruthie to byla zásadní zkušenost, která ji dovedla ke kariéře zpěvačky a kytaristky. Žije v hudebním Austinu a představuje typickou texaskou písničkářskou tradici. Její hudební ukotvení potvrzuje fakt, že odmítla smlouvu se známým vydavatelstvím, které ji posouvalo více do pop-music. Její předposlední album „Mileage“ (Sun Records 2024) si vysloužilo nominaci Grammy za nejlepší současné blues album. V Evropě pravidelně vystupuje na festivalech v západní Evropě, ale na její vystoupení ve střední Evropě teprve čekáme.

Je hudební osobnost, jejíž význam přesahuje samotné koncertní vystoupení. Ukazuje, jak se blues může přirozeně propojovat s dalšími hudebními styly, aniž by ztratilo svou původní emocionalitu. Komunikace s publikem podtrhuje její přirozenost a lidskost. „Lidé zapomenou, co jste říkali, ale nikdy nezapomenou, jak se s vámi cítili. Věřím, že jsem tu od toho, abych sdílela dar, který jsem dostala – připomínat lidem, aby byli sami sebou a byli na sebe hodní“.

Chris Cain – jazzové cítění

Mým dalším objevem festivalu je legendární kytarový virtuóz a multiinstrumentalista Chris Cain. Ve svých 70 letech předvádí suverénně muzikantství s precizní kytarovou hrou, která ho viditelně dělá šťastným. Není extravagantní showman, žádný oblek, klobouk, černé brýle. Přichází v obyčejné kárované košili a volných kalhotách – jakoby si odskočil z domu. Je skutečně domácím typem. Než se v roce 1987 odhodlal založit vlastní kapelu a veřejně vystupovat, hrál si doma pro vlastní potěšení. Cain a jeho doprovodní hudebníci nejsou Chicago bluesmani, jsou jazzoví bluesmani.

Byl inspirován návštěvou koncertů B. B. Kinga a dalších, kam ho od dětství bral otec. „Tuhle kytaru bych nikdy nedržel, nebýt B. B. Kinga. Poslouchal jsem ho čtyři hodiny denně.“ Jeho dalším vzorem a přítelem se stal Albert King, se kterým vystupoval. Studoval jazzovou hudbu na San Jose City College a později ji zde vyučoval. Ovládá hru na saxofon, klavír, klarinet, baskytaru. Během koncertu usedá za klávesy s hudební vzpomínkou na Ray Charlese.

Hrát blues na kytaru bylo pro Caina posláním, což popisuje v autobiografické skladbě Born to Play z oceňovaného alba „Raisin' Cain“ (Alligator 2021). „Hrál jsem na kytaru od dětství, líbilo se mi, co ta kytara dokáže…“ Na posledním albu „Good Intentions Gone Bad“ (Alligator 2024) předvádí vynikající kytarová sóla. Neúnavně koncertuje a opakovaně navštěvuje evropské bluesové a jazzové festivaly v západní Evropě. V Praze vystoupil v roce 2018. „Za všechno dobré, co se mi v životě stalo, vděčím tomuto kusu dřeva… Kytara je pro mne jako ventil, díky kterému můžu dostat ze sebe, z duše všechno ven. Blues je jako lék.“

Na pódiu prožívá každou notu, každý tón celým obličejem. Jeho mimika doslova mluví a zpívá. Při emocionálních vrcholech zatíná zuby, zavírá oči, nadzvedává obočí, otevírá ústa a jeho mimika odráží tenzi hudby, kterou prožívá. Nejde o hrané divadlo, ale o viditelné hluboké prožívání hudební emoce spojené s humorem a nadhledem. Je to jeho osobitý styl komunikace se spoluhráči a publikem, který je i lahůdkou pro přítomné fotografy. „Všechno přijde s věkem. Nyní do toho, co hraju, dávám víc emocí a duše.“

Sue Foley - elegantní moderní blues

„Jdeme na to, Chicago, jsem zde na festivalu poprvé!“ Kanaďanka Sue Foley přichází s ikonickou růžovou kytarou Fender Telecaster přezdívanou „Pinky“. Žádná róba, žádné ozdoby, civilní kalhotový kostým. Hraje pouze prsty s přirozeným charismatem a elegancí. Usmívá se a vyzařuje z ní koncertní pohoda. Rozeznívá zvuk texaského blues s  precizností, kterou se vyprofilovala na jednu z nejvýznamnějších kytaristek. Taneční skladbou Sue's Boogaloo/Hurricane Girl rozhýbe publikum.

Přijela z hudbou proslulého Austinu, kam se přestěhovala v mladém věku z Toronta. Hudebně se pohybuje kolem legendárního vydavatelství a klubu Antone's. Ovlivnili ji zejména Stevie Ray Vaughan a Albert Collins. „Albert změnil můj život!“ Vyniká pomalejší balada Ice Queen (její přezdívka a stejnojmené album z roku 2018). Během koncertu vzdává poctu chicagským legendám. Hraje převážně skladby z posledního nejvyzrálejšího alba „Pinky's Blues“ (2021).

„Existuje hodně předsudků, co je blues. Říká se, že je smutný, jen pro starší lidi, pro kytarové nadšence. Ale blues je velmi široké. Blues je základ americké hudby. Je to hudba pro každého. Rezonuje s vámi, je to hudba, která dává lidi dohromady“, popisuje žánr s autoritou hudebnice, která jako jedna z mála má formální hudební vzdělání, včetně doktorátu z muzikologie (PhD. na York University). Letos vydala knihu Guitar Women: Conversations with the Heroines of Guitar, spojující její výzkum, osobní zkušenost a rozhovory se stovkou kytaristek různých stylů od Bonnie Raitt po Orianthi. Knihou boří mýtus, že blues je historicky doménou mužů.

Po koncertu přichází do hlediště pod pódiem, což je výzva pro společné foto. Je velmi milá a díky drobné postavě vypadá na svůj věk (58) i po vystoupení velmi svěže a mladistvě. Selfie se nebrání. „Jste z České republiky? Ano, tam jsem byla“, vzpomíná si na vystoupení na Blues Alive 2008 v Šumperku. „Jestli mám raději festivaly nebo kluby? Oboje. Chce to jiný přístup, jiný zvuk. Ano, festivaly mám ráda jako ten Sumperk. Sumperk, správně? V klubech se mi líbí těsnější spojení s publikem. Máte pravdu, asi bych měla víc jezdit do Evropy“, říká Sue, která neúnavně koncertuje převážně v Americe, byť se objevuje i na známých evropských festivalech.

Lee Kaninehira a Judy Lei – asijská stopa v Chicago blues

Perlička na závěr: vedle japonského klavíristy Sumitomo Arioshiho „Ariya“ se v chicagské bluesové komunitě etablovaly dvě výrazné hudebnice asijského původu. Mladá Japonka Lee Kaninehira, původně klasická pianistka, kterou uchvátilo tradiční bluesové piano, vystupuje s kapelou syna legendárního Willie Dixona Freddie Dixon Blues Band.

V kapele hraje s čínskou houslistkou Judy Lei. Původně klasická koncertní houslistka vystudovaná v Číně získala v 15 letech místo prvních houslí v operním orchestru v domovském Liaolingu. Nyní působí v USA jako hudební pedagog a hraje blues. Kombinuje klasickou techniku s bluesovou improvizací tak, že zapomenete na kytaru Freddie Dixona a budete sledovat její housle. Společné vystoupení těchto dvou „bluesmanek“ asijského původu je něco jiného než kytarové blues a stojí za to.

Text, foto a video: Jiří Kuliš