„Narodil jsem se v Louisianě.
A když mi byly dva roky,
máma řekla tátovi:
'Náš kluk má v sobě blues.'
Narodil jsem se, abych hrál na kytaru.
V žilách mi koluje blues…“
(Born to Play the Guitar, 2015)
Legendární Buddy Guy (nar. 30. 7. 1936) slaví 90. narozeniny 35 koncerty amerického turné „Buddy Guy 90 Tour“, které vyvrcholí 1. října 2026 v Radio City Music Hall v New Yorku koncertní oslavou ve společnosti hvězd jako Eric Clapton, Joa Bonamassa, John Mayer, Gary Clark jr., Jon Batiste, Samatha Fish, Eric Gales, Jimmie Vaughan, Billy Gibons a dalšími. Tato hudební událost vyjadřuje skutečnost, že Buddy Guy je víc než skvělým kytaristou, ale hudebníkem, který po desetiletí vytvářel a definoval podobu elektrického blues a inspiroval celé generace. „Byl pro mne jako pro mnohé Elvis. Ukázal mi cestu a já se po ní vydal.... Nejlepší kytarista, jakého jsem kdy slyšel“, potvrzuje Eric Clapton.
Je nositelem nejvíce hudebních bluesových ocenění: devíti cen Grammy, včetně ceny za poslední za album „Ain't Done With the Blues“ (RCA Records 2025), 38 cen Blues Music Awards, uvedení do Rock and Roll Hall of Fame, Blues Hall of Fame a další. Přes všechna ocenění a hudební velikost nedosáhl takového komerčního úspěchu jako Clapton nebo Bonamassa. Největší hodnotou a oceněním podle něj není majetek, ale hrát blues a předávat ho mladším generacím. Je řazen mezi třicítku nejlepších kytaristů světa. Hrál s B. B. Kingem a dalšími v Bílém domě na pozvání prezidenta Obamy, kterého přiměl zazpívat bluesovou hymnu „Sweet Home Chicago“. „Projel jsem celý svět a vím, že svět je kulatý“.
Je příkladem splněného amerického snu. Používá personifikovanou kytaru Fender Stratocaster, ale jako malý chlapec z chudých poměrů si musel vyrobit dvoustrunnou kytaru z kusu dřeva. Dnes nosí zlaté hodinky (symbol úspěšné cesty z chudoby) a jezdí bílým Lexusem (dříve Cadillac, Mercedes, Ferrari, Rolls-Royce), ale když se vydal ve 21 letech do Chicaga, prožil drsné začátky na chicagských ulicích. Teprve až si ho všimli v klubu 708 v jižním Chicagu místní hudebníci, vyhledal ho jistý „Mud“ a vzal hladového Buddyho na jídlo. Nebyl to nikdo jiný než Muddy Waters, k němuž měl v dalším životě víceméně otcovský vztah. Od Muddyho převzal pochodeň blues. Krátce před smrtí mu Muddy Waters řekl: „Udrž to zatracený blues naživu!“. To Buddy Guy vzal jako životní poslání. Touha žít a hrát blues se často objevuje v autobiografických textech posledních alb. „Dokud dýchám a srdce mi ještě bije, mám příběh, který musím vyprávět, vím, že blues je živé a má se dobře.“ (Blues Alive and Well, 2018)
Image černých a bílých puntíků (polka dots) vznikl jako vzpomínka na matku a její puntíkovanou zástěru. Matce slíbil, že se stane slavným a vrátí se v bílém Cadillacu. Jeho matka žádné Buddyho vystoupení neviděla a splněného amerického snu syna se nedožila. On se však symbolicky do rodného Lettsworthu v bílém puntíkovaném cadillacu vrátil. „Až přijde můj poslední den, na mém hrobě bude ležet kytara s puntíky…“ V textech se objevují vzpomínky na chudobu a rasovou nespravedlnost, kterou v mládí zažil. „Kůže je jen povrch, uvnitř jsme všichni stejní.“ (Skin Deep). „Nikdy nezapomenu na nápis na záchodě, kvůli kterému jsem musel močit venku…“ (I Won´t Forget).
Jeho hudební cesta překlenuje sedm desetiletí od počátků stylu Chicago blues po moderní blues. Vedle Boba Strogera (95) a Johna Primera (81) je poslední žijící legendou, která hrála v klubech na jihu Chicaga a ve studiích Chess s Willie Dixonem a Muddy Watersem („Folk Singer“, Chess 1964). Každé jeho vystoupení má v sobě hudební historii a neuvěřitelnou energii. Na podiu hrál nejhlasitěji a nejdivočeji ze všech chicagských kytaristů. Jeho divoké živé výstupy inspirovaly Jimmy Hendrixe a rockové hudebníky. Jako první začal hrát daleko od podia mezi publikem. Vedení Chess vidělo Buddy Guye v klasičtější poloze a nahrát jeho dynamické skladby s dlouhými sóly odmítalo. Teprve album „A Man and the Blues“ (1968) se stalo klasikou. Opomíjené album „This is Buddy Guy“ (Vanguard 1968), záznam koncertu v New Orleans House v Berkley, ukázalo poprvé sílu jeho živých vystoupení.
Nahrávací kariéra Buddy Guye dlouho stagnovala. Výjimkou bylo album „Stone Crazy“ (Alligator 1979) nahrané původně ve Francii pod názvem „Blues Giant“, s dlouhými sóly a agresivní hrou, kterou předběhl dobu. Zlomová alba, která přinesla komerční úspěch a vrátila Buddy Guye na světová podia přišla až počátkem 90. let. Alba „Damn Right, I've Got the Blues“(RCA/Silvertone 1991), „Feels Like Rain“ (Silverton/Sony Music 1993), „Slippin' In“ (Silvertone 1994) a „Heavy Love“ (Silvertone 1998) přinesla nový moderní zvuk. Obsahovala spolupráci s hostujícími hudebníky různých žánrů, čímž oslovila širší publikum od rocku, přes blues, jazz po country. Dnes již ikonická skladba Damn Right, I've Got the Blues zněla jako magická živá vystoupení. „To si piš, že mám v sobě blues, od hlavy až k patě“. Koncerty nejsou nikdy stejné. Buddy mění skladby a jejich délku podle nálady, kterou cítí v publiku.
Ke kořenům se vrátil akustickým albem, poctou John Lee Hookerovi, „Blues Singer“ (Silverton 2003). Následovalo temné, kritikou oceňované album „Sweet Tea“ (Sony Music 2001) na pokraji psychedelického rocku. K současnému vrcholu dovedla Buddy Guye spolupráce s producentem, bubeníkem a skladatelem Tomem Hambridgem, se kterým nahrál sedm skvělých alb s vynikajícím zvukem a velmi silnými autobiografickými texty – počínaje „Skin Deep“ (RCA/Silvertone/Sony Music 2008), přes „Born to Play the Guitar“ (2015), až po poslední „The Blues Don't Lie“ (2022) a „Ain't Done With the Blues“ (2025). Na albech vystupují skvělí studioví hudebníci. Vedle Hambridge, například Chuck Leavell (klavírista Rolling Stones), australská baskytaristka Tal Winkenfeld (Jeff Beck Trio) a hosté jako B. B. King, Mick Jagger, Keith Richards, Eric Clapton, Mavis Staples, Bobby Rush, Joe Bonamassa, Kingfish Ingram, Carlos Santana a další.
Klub Buddy Guy's Legends, svatostánek blues, založil v roce 1989 v duchu slibu „udržet blues naživu.“ V klubu vystupuje pravidelně pouze v lednu, ale občas se neohlášeně objeví. Jak zakončit pobyt na festivalu v Chicagu i přes pokročilou večerní hodinu? Samozřejmě zde. Vystupuje kapela Mika Wheelera a překvapení přichází před půlnocí. „Dámy a pánové, přivítejte člověka, který si v tomto klubu může dělat, co se mu zlíbí, protože mu patří. Dámy a pánové, přivítejte legendu, Buddy Guye!“ Buddy Guy v bílé košili s černými puntíky vystupuje bez kytary a zpívá medley známých bluesových standardů. Následně v doprovodu ochranky prochází sálem a vtipkuje s publikem. „To je vaše žena. Važte si jí! Je lacinější si ji nechat“, parafrázuje skladbu It's Cheaper to Keep Her. „Víte, být politikem, to znamená umět hodně dobře lhát. Politici nám lžou. Já bych nemohl být politikem“, glosuje.
Zmizí ze sálu, ale později se objevuje u prodejního pultu. Nechávám si podepsat jeho poslední dvě alba na vinylu. Buddy Guy se usmívá, vzpomínáme na vystoupení v Praze 2018 a 2023. Přes předchozí striktní odmítnutí ze strany ochranky je ochoten se nechat vyfotografovat. „Thank you for your music, thank you for keeping the blues alive“, loučím se s Buddy Guyem a festivalem. Další den se snažím neúspěšně koupit v Reckless Records jeho první album „Left My Blues in San Fracisco“ (1967). „Včera jsem se v Legends s Buddy Guyem osobně potkal, a tuto desku nemám“, vysvětluji prodavačce. „Vy jste se potkal s Buddy Guyem, to je neuvěřitelné, strašně vám to závidím. Podívejte, mám úplně husí kůží, když si to představím“.
„Děkuji Pánu, že mi dovolil zůstat ještě o něco déle, mám pocit, že mám pořád hodně co nabídnout, děkuji Pánu, že mi dovolil zůstat ještě o něco déle, Pán ví, jak miluji život, který žiji“.
Buddy Guy: Stay Around A Little Longer, 2010.
Pozn.: Koncert v Radio City Music Hall je vyprodán. Vstupenky s původní cenovkou 120 – 600 USD byly vykoupeny překupníky, kteří je nabízejí za tisíce dolarů. Doufejme tedy, že z tohoto jedinečného koncertu bude pořízen zvukový a video záznam.
Text, foto a video z klubu Legends: Jiří Kuliš
